O tom, jak jsme zemřeli

Měla jsem být nevěstou. Nebeskou. A ty, pán v cylindru. Důstojný.
Nekonečná hostina, vodopád vína. Smích, cinkot příborů.
Příliš perfektní.
Příliš lásky?
Příliš málo.
Příliš.

Kde je naše touha? Není v balíčku s tabákem? Není. Zmizela.
Lhát se nemá, zlatovlásko.
Hledání lásky v jiné náruči.
Neutuchající pláč. Každá noc s tebou byla jakoby první a poslední zároven.
Byl jsi tak zranitelný, můj maličkej, tak bezbranný.. tak klamaný.
Tak LHOSTEJNÝ!

Zavřená náruč se té temné noci zase otevřela, poskytla ti tolik něžných dotyků.
Ústa byla přístupná těm tvým, těm zbožnovaným. Těm, která mi věnovala slůvka, polibky, milování.
Touha, tolik postrádaná, navrátila se k nám. Loučení.
Těžce uvěřitelné. Vlahá noc, omámení. Je to jako dřív.

Prozření. Nenávidění. Nepopsatelno, nekonečno. Všechny stvůry temnoty povstaly.
Ptáček spadl z bidélka a zlomil si křídlo. Pojd sem, maličký, pomohu ti vstát.
Neštastná láska.
Neštastné všechno. Brány uzavřeny, není cesty zpět.

Truchlíme za naši padlou lásku.
Za to, že zemřela část zlatovlásky.
Za to, že si ptáček zlomil křídlo.
Za všechny, kteří té noci zemřeli s námi.

Nové lásky. Nové bytí.
Z nenávisti již nevzejde to, co oné noci zemřelo.
Smutek se vytrácí ale tříska v srdci zůstane.

Jen jedno objetí. Jen jeden dotyk.
Vědět, že je odpuštěno.
Klidně v noci snít a nevracet se ve snách k tobě, maličkej.
Jsem živena tvou nenávistí, sycena tvým pohrdáním, ukájena tvou zlobou.

Odpust mi to..
Odpust.