Ospalá rána.
Když lidé v tmavých kabátech nepřátelsky civí.
Postarší žena si s přísným pohledem rovná svou sukni a její obtloustlý čokl ztěžka funí.
Přes šedomodrou mlhu je sotva vidět, jen světla semaforů, jako pochodně vedoucí k pokladu svítí
a ukazují poutníkům cestu.
Nejde se usmát. Proč jste všichni tak zasmušilí? Tak temní.. Ukažte mi cestu.
Cesta Nikam. Tam se nechci dostat. Nenávidím vaše prázdné pohledy.
Berete mi šanci vidět svět lepší. Kradete mi možnost být šťastnější tvor!
Dejte mi kousek duhy, prosím. Slitujte se nad ztracenou ovečkou a doveďte ji do jejího stáda.
Dnes jsem na svém blogu publikoval článek, který má k tomu tvému hodně blízko. Co se citů týče, mám dojem, že lidi se poslední dobou bojí projevit je. Aby se něco neřeklo.
OdpovědětVymazat